Historie barváře
Všichni stopaři a barváři pocházejí z prapůvodních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, s velmi vyvinutou schopností pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou velmi jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře.
Původně se lovilo se smečkami honičů (brakýřů) co nejspolehlivějších a co nejvíce specializovaných na určitý druh zvěře a pokud byli vedeni na dlouhé šňůře, dohledávala se nimi zvěř, poraněná při lovu.
Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) vznikli později selekcí tzv. limiéři (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře a byli považováni za "limiéry, kteří mají „zkažený nos").
Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na přelomu 18. a 19. století dnešní hanoverský barvář. Po roce 1848, tzn. po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují "po výstřelu".
Především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře. V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech, baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu vyšlechtil po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen "Klub bavorského barváře", jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.