Přísný specialista pro dosledy postřelené vysoké zvěře
Přípravu barváře nelze dobře zařadit do schématu pěti vývojových období, jako ostatní plemena loveckých psů. Jednak dozrávají později a pak jsou tu časová omezení v přípravě.
Zájemci o barváře mohou následující řádky posloužit pouze jako nahlédnutí do problematiky, ne však jako návod, jak barváře vychovat připravit pro praxi. Pro ten musí do odborných publikací.
Barváři mají mezi psy zvláštní postavení. Ze všech loveckých plemen zůstali přísnými specialisty pro dosledy postřelené jelení, resp. vysoké zvěře. Zkušený, na jelení stopě jistý barvář, může dohledávat i zvěř daňčí, mufloní a černou. Nikdy však zvěř srnčí. Uplatnění barváře přichází v úvahu vlastně jen v nemnoha horských honitbách a v oborách.
Vynikající výkony barvářů při dosledech jsou podmíněny nejen vysokou kvalitou vrozených vloh pro práci na studené stopě, ale hlavně náročnou přípravou.
Nebere-li myslivec-jelenář výchovu, průpravu a vedení barváře jako své myslivecké poslání, je škoda začínat. Štěně barváře musí mít laskavého pána, který ho postupně, bez nátlaku, naučí následování na řemenu a odložení. Štěněti umožní, aby se několikrát (2-4x) setkalo „tváří v tvář" s jelení zvěří s cílem, dokud je štěnětem, probudit štvaní jako vklad pro budoucnost. Kromě těchto několika případů se štěně nesmí setkat s jinou zvěří, ani s jejími stopami. Čeká se pak až do poloviny příštího července, kdy je jelení zvěř přelínalá ze zimní srsti.
Vůdce časně ráno vstává a obeznává jednotlivě zatahující kusy (jen starší jeleni chodí osamoceně), zapamatuje si průběh stopy a za 2-3 hodiny přivede psa na barvářském řemeni kolmo ke stopě. Mladý barvář stopu „zalehne", vůdce ho „obkročí", „dá mu za pravdu" a nechá nanejvýš vzrušeného psa na zcela rozvinutém barvářském řemeni stopu vypracovat. Na místě, kde ráno jelen zatáhl do houštiny, psa měkce zastaví, přiručkuje po řemeni k obojku, uchopí z boku za přední běhy a odnese ze stopy. Velmi pochválí a odvede domů.
Pro mladého barváře je to po mnoha měsících (naposled se setkal
s jelení zvěří jako štěně), nezapomenutelný, příjemný zážitek, který se nesmazatelně zapisuje, obrazně řečeno, na čistý, nepopsaný list do jeho paměti. Opakováním tohoto zážitku a zvyšováním stáří stopy se barvář naučí pracovat na vychladlé stopě určitého kusu jelení zvěře a je při tom veden k tomu, aby se nedal svést vyvstalou zvěří, ani jejími čerstvými stopami, ale aby „věrně" sledoval stopu, na kterou byl nasazen.
Při přípravě psa -využívá vůdce i tzv. barvářských dřeváků, do nichž jsou vloženy čerstvě odseknuté jelení spárky. S dřeváky na gumových botách našlapuje přísně kontrolní stopní dráhy. (Průběh dráhy si označuje např. křídou na stromech.) Dráhy jsou postupně delší, starší a složitější. S vypracováním začíná od stáří 3 hodin a snaží se v závislosti na tom, jak se pes zdokonaluje, stáří stop zvýšit na 12-14 hodin. Dráhy jsou vedeny zpočátku místy bez zvěře, později je kříží čerstvé stopy zatahující zvěře a při vypracování vede vůdce psa k tomu, aby tyto stopy pouze ukázal a nedal se svést k jejich sledování. V další, poslední fázi přípravy, našlapuje vůdce stopní dráhy s čerstvými spárky v dřevácích přes stávaniště zvěře. (Vůdci barvářů uchovávají jelení spárky relativně čerstvé v mikrotenovém sáčku v mrazničce, chtějí-li je použít opakovaně.)
Jestliže mladý barvář nedokáže překonat stávaniště s ohledem na míru pachu, vrátí ho vůdce zpět před houštinu a provede tzv. předsled. To znamená, že se psem na zkráceném řemeni obejde houštinu a když barvář ukáže pokračování našlápnuté stopy, nechá ho krátce, 20-30 m pracovat, odnese ho ze stopy a dokončí okruh až k výchozímu místu. Tam bude psa povzbuzovat a snažit se o to, aby ho dovedl zpět ke stopě. Zde řemen popustí a dokončí práci až k odloženým dřevákům se spárky. Pak psa velmi pochválí a odvede domů. Barvář, který takto zvládl předsled, pak může začít pracovat na dosledech postřelené jelení zvěře.
Vůdce mladého barváře vybírá zpočátku jen dosledy, u nichž se dá předpokládat úspěšné dokončení. Na pobarvené dráze pracuje se psem zásadně na řemeni. Barvář může pracovat volně, bez barvářského řemene a obojku jen v tom případě, když se poraněný kus před ním zvedne ze zálehu a odbíhá. Jistý barvář pak poraněný kus hlasitě štve a hlasitě staví až do příchodu vůdce, který kus dostřelí. Je-li postřelený kus zhaslý, setrvává u něj za stálého hlášení, třeba i několik hodin, dokud ho vůdce podle hlasu nenajde.
Už naši předchůdci objevili, že štvaní barváře kazí. Zajímá se pak
o čerstvé stopy a na studené stopě pracuje ledabyle. Proto s barvářem vždycky po štvaní vypracovávali několik vychladlých drah, aby se mu vrátila Jemnost nosu".
Vyvoděný barvář je schopen dosahovat obdivuhodných výkonů. Jsou známy případy dosledů barvářem na velké vzdálenosti i po třiceti i více hodinách od postřelení. Pro tyto bezmála neuvěřitelné výkony je typické, že jde vždycky o vysokou úroveň spolupráce mezi vůdcem a psem, a vzato zpětně, i o pečlivě dodržený systém přípravy psa.
Naši předchůdci, tvůrci tohoto systému přípravy barváře, vycházeli totiž z poznatku, že na mladého loveckého psa působí nejvíc první lovecké zážitky. Přišli i na to, že prací na vychladlých stopách jelena si mladý barvář tříbí jemnost nosu a schopnost stopování. Ukázalo se, že převedení barváře z vychladlých stop na pobarvenou stopu jelení zvěře šlo zcela hladce, a takto připravovaní barváři pracovali spolehlivě i tehdy, přestal-li poraněný kus barvit. Od začátku se totiž učili sledovat určitý kus podle jeho individuálního pachu.
Systém přípravy barváře se traduje bezmála od středověku a sahá až k soumraku plemen vodičů, z jejichž schopností a povahy mnohé podědili. Na hannoverském dvoře byli vyšlechtěni robustnější a
v Bavorsku lehčí barváři v závislosti na plemenech honičů, která byla použita při výchozím křížení s vodiči.
Hanoverský a bavorský barvář a systém jeho přípravy pro dosledy jelení resp. vysoké zvěře je obdivuhodné dědictví mnoha generací vynikajících myslivců. Jejich dílo je obdivuhodnou kulturní hodnotou i ve smyslu etickém. Uvědomíme-li si, že už na sklonku éry parforsních honů se našli myslivci, kterým záleželo na tom, aby poraněná zvěř zbytečně netrpěla a nedocházelo ke ztrátám trofejí a zvěřiny, a jestliže k tomu účelu vyšlechtili psa, je barvář jejich živoucím pomníkem. Možná právě oni dali vzniknout přísloví: „Myslivec bez psa - poloviční myslivec".